Téměř denně se mi stává, že mě někdo nenechá domluvit. Mnoho lidí vám bude tvrdit, že je to normální. Není. Je to jen lenost vnímat kohokoliv jiného než sebe. Když se vám to děje několikrát za hodinu, přestává to být smůla a stává se z toho diagnóza společnosti. V Mladé Boleslavi je to momentálně takový komunikační skanzen.
> Ne každý, kdo mluví, je připravený na dialog. Pro spoustu lidí nejste partner v hovoru, ale jen další zeď, o kterou si můžou pinkat svůj vlastní monolog.
Ping-pong vs. tenis o zeď
Dialog: ping-pong
Monolog: tenis o zeď
Jsem od přírody dialogista. Mám rád, když komunikace funguje jako stolní tenis – míček lítá z pálky na pálku, reagujeme na sebe, vnímáme směr hry. Jenže monologista hraje tenis o zeď. Odpálíte myšlenku, ta se dotkne jeho egocentrismu a odletí někam do pryč. A v tu ránu na vás ze zdi začne padat hromada jiných míčků, které vás úplně zasypou, aniž by se zeď zajímala, jestli ještě vůbec držíte pálku.
Únos na přechodu
Představte si tuhle situaci: Jdu po ulici, hledám přechod. Už ho mám, ale v tom mě někdo bez ptaní čapne za paži a začne mě vléct na druhou stranu. Snažím se vyvléknout, vysvětluju, že to zvládnu sám. Jenže ten člověk neustále něco mele. I když zvýším hlas, neposlouchá. Dotáhne mě na druhou stranu a až tam mě vítězoslavně pustí. Zkouším mu to vysvětlit znovu, ale on už je ve svém dalším monologu. Jediné, co funguje, je zařvat: "DOST!" Pak se lekne, ztratí nit a na vteřinu zmlkne. To je moje jediná šance na krátký dialog.
Telefonní teror a "masážní" monology
Vrchol sobeckosti zažívám v telefonu. Volá klientka: "Dobrý den, prosím vás, děláte masáže?" "Ano, dělám..." "To je dobře, mě strašně bolí za krkem, už týdny, byla jsem u doktora, ten mi dal prášky, ale já jim nevěřím, a víte v úterý jdu s kámoškou nakupovat a pak na oběd, byla jsem v té nové restauraci..." Snažím se tam vklínit otázku na čas, ale monologista jede dál přes moji polohu, optiku vedle a brýle, co si tam koupil před pěti lety. Hergot, co je s těmi lidmi špatně? Tohle není respekt, to je čistý despekt k času a prostoru toho druhého.
PROVOZNÍ REŽIM PRO MONOLOGISTY (Můj manuál)
Abych se z toho nezbláznil, vytvořil jsem si berličku. Tento seznam není o tom učit monologisty slušnosti – to je marný boj. Je o tom **chránit svůj vnitřní prostor**.
1. Tihle lidé nejsou dialog. Jsou zvuková kulisa.
Jakmile od monologisty čekám skutečný rozhovor, vyčerpám se. Jakmile ho přepnu do režimu "hluk ulice", zůstanu v klidu. Nemusím být účastník každého proudu slov, který se na mě valí.
2. Komunikační minimum (CMD)
S monologisty komunikuji co nejméně a co nejjasněji. Žádné vysvětlování, žádné obhajování. Moje funkční věty:
- „Teď pracuji.“
- „Odpověď je ne.“
- „Musím jít.“
3. Nevstupuju do proudu – ukončuju ho
U monologisty pauza na nadechnutí nepřijde. Nečekám na ni. Používám oznamovací věty jako „Končím“ nebo „Teď ne“ klidně i uprostřed jejich řeči. Je to sebeochrana, ne nezdvořilost.
Závěr
Mým úkolem není naučit svět respektu. Mým úkolem je chránit svoji energii, abych ji mohl dát lidem, kteří o dialog stojí. Pokud mě někdo verbálně válcuje, zavírám se – bez viny a bez špatného svědomí. Respekt začíná tam, kde končí monolog.