Když se ti směje i vlastní pes: Historky, který nevymyslíš:

Lidi si často myslí, že když nevidíte, váš život je jedna velká temná deprese. Omyl. Je to spíš nekonečná série absurdních momentů. Občas hodíte záda na ledu, občas políbíte sloup a občas zjistíte, že váš vodicí pes má víc rozumu (a škodolibosti) než vy sami.

> Smát se sám sobě je nejdůležitější dovednost, kterou v tomhle jiném operačním systému potřebujete. Bez toho by to byla nuda.

Synchronizované plavání na suchu

Byla zima, chodníky jako zrcadlo a já dostal hlad. Cestou pro snídani mi to na ledu podklouzlo tak dokonale, že jsem hodil ukázková záda a bílá hůl mi odletěla někam do neznáma. Asi padesát metrů za mnou šla paní. Když viděla můj pád, hrdinsky vykřikla: „Počkejte, já vám pomůžu!“ a rozběhla se ke mně.

Fyzika byla ale spravedlivá. Jen co ke mně doběhla, neustála to a nedobrovolně si lehla hned vedle mě. Ten pohled na dva lidi, co se válí na ledu a marně se snaží vstát, byl tak absurdní, že jsme se oba začali řezat smíchy. Čím víc jsme se snažili postavit, tím víc nám to nešlo, a o to víc jsme se smáli. Snídaně sice byla s adrenalinem, ale tenhle moment stál za to.

Alvin: Parťák, vychovatel a provokatér

S mým vodicím psem Alvinem milujeme stezku z Poděbrad na soutok Labe s Cidlinou. Alvin tam pravidelně předvádí svou verzi osvěžení – vletí do řeky a pak se jde oklepat přímo mezi lidi na cestě. Většinou to schytají všichni v okruhu pěti metrů. Lidi se ale naštěstí smáli, prý super osvěžení.

Jednou si u našeho stolu na soutoku hrál malý kluk. Alvin hned poznal, že je to dítě, a začal si s ním neuvěřitelně jemně hrát. Žďuchal ho čumáčkem, roztomile frkal a nechal se hladit. Celé osazenstvo hospody jen koukalo, jak je ten „pracovní stroj“ v civilu neuvěřitelně lidský.

Když se ti pes vysměje do očí

Alvin má ale i svou temnou, škodolibou stránku. Jednou jsme se v Praze procházeli po chodníku, který připomínal tankodrom. Alvin byl jen na vodítku, bez postroje, ale i tak mě hlídal. Najednou začal uhýbat směrem k trávě. Já si v duchu říkal: „Aha, jde se na potřebu,“ a už jsem si v kapse chystal pytlík.

Jenže Alvin nešel na záchod. On mě varoval před výčnělkem v zemi. Já ho ignoroval, šel dál a za vteřinu jsem letěl k zemi. Alvin ke mně přišel, podíval se mi zblízka do obličeje a začal tak divně frkat. Už jste někdy viděli psa, jak se vám regulérně vysmívá? Já ano. Ten pohled říkal jasně: „Vidíš to, ty blbečku? Já tě varoval. Tak se seber a jdeme dál.“

Eko vláček a útok listí

Po jedné z našich výprav na soutok se nám už nechtělo zpátky po svých. Rozhodli jsme se pro cestu eko vláčkem. Alvin byl nejdřív zmatený, nevěděl, co to je za podivný vibrující stroj, ale jakmile jsme se rozjeli, začalo ho to bavit. Vjeli jsme na lesní cestu, Alvin vystrčil čumák z okýnka a jal se nasávat lesní pachy. Jenže v momentě, kdy se pořádně nadechl, se na cestě vznesl obrovský list a připlácl se mu přímo na mokrý čumák. Normálně se mu tam ve vteřině přivakuoval. Alvin začal frkat, mručet a snažil se té věci zbavit všemi možnými způsoby, zatímco zbytek vláčku se mohl potrhat smíchy. Viděli to lidi, kteří seděli za námi, a ti to pak poslali dál. I řidič se musel držet volantu, aby to neposlal do stromu. Alvin sice vypadal jako pes s velmi špatným maskováním, ale byla to ta nejlepší tečka za výletem.

Fyzika v praxi a polibek od sloupu

Na střední mě učitelé poslali na běžky, protože si mysleli, že to bude bezpečnější než sjezdovky. Nebylo. Jeli jsme po rovince přímo proti spolužákovi s trasérem. Povedlo se nám zabrzdit tak těsně, že se naše běžky dotýkaly. Jenže jak jsme byli rozjetí, běžky sice stály, ale těla pokračovala vpřed. Srazili jsme se jak ve zpomaleném filmu. Učitelé nás u toho stihli vyfotit a večer to jako hlavní hřeb programu ukazovali všem ostatním.

A korunu tomu všemu nasadil můj nedávný „polibek od sloupu“. Šel jsem po ulici a zrovna jsem na mobil natáčel krajinu kolem sebe. Ležérně jsem si ťukal holí, oči (nebo to, co z nich zbylo) upřené na displej, abych viděl, co zabírám. A v tom se do cesty postavil sloup. Naboural jsem do něj v plné rychlosti. Spadl jsem na zadek, chvíli nadával a pak se začal řehtat na celé kolo. Protože i když nevidíte, můžete být úplně stejně blbí jako vidící lidi, co čumí do mobilu místo na cestu.

Závěr

Svět nevidomých není černobílá tragédie. Je plný barev, pachů a neuvěřitelně vtipných momentů, pokud se jim dokážete otevřít. A co vy? Kdy jste naposledy políbili sloup nebo dostali kázání od vlastního psa? 😄