„Já bych to nedal.“ Věta, kterou shazujete sami sebe.
👀 Myslíte si, že život ve tmě vyžaduje superschopnosti Marvelovského hrdiny? Omyl. Je to jen otázka adaptace. Kdybyste neměli jinou možnost, dali byste to taky a ještě s prstem v nose.
Jdete po ulici, bílá hůl si klepe svůj rytmus a najednou vás někdo zastaví. Hlas se mu třepe obdivem: „Ty jo, ty seš frajer. Já bych to fakt nedal, já bych se zbláznil.“
"Většinou mám chuť odpovědět: Ale prosím tě... kdybys neměl jinou možnost, dal bys to taky. Člověk vydrží mnohem víc, než si ve svém pohodlí dokáže představit."
Pochvala, která tak trochu bolí
Věta „Já bych to nedal“ je sice myšlená jako poklona, ale shazujete tím sami sebe. Tady neběhají žádní superhrdinové. Jsme normální lidi. Celé tajemství není v nadpřirozených schopnostech, ale v adaptaci.
Lidský mozek je neuvěřitelná mašina – když mu vypnete jeden kanál, prostě začne víc makat na těch ostatních. Místo očí zapneš sluch, hmat a intuici. Život jde dál, jen se prostě přepneš do jiného módu.
Slepota je ten „lehčí“ level
Teď asi spoustu lidí naštvu, ale stojím si za tím: Slepota nebo hluchota jsou jedny z těch „snadnějších“ handicapů. Proč? Protože se můžeme normálně hýbat.
"Zkuste se podívat na vozíčkáře nebo lidi upoutané na lůžko. Ti to mají o dost tvrdší. Když mi někdo říká, jaký jsem hrdina, musím se v duchu smát. Jsou tu mnohem větší borci."
Jak se neztratit jako včela v zimě
Jasně, když o zrak přijdete uprostřed života, jste nejdřív zmatení jako lesní včela v lednu. Ale od toho jsou tu odborníci, co vás naučí chodit s holí a vrátí vás do sedla. Má to i své výhody:
Trapas u řezníka: Pozor na jitrnice
Adaptace má i své stinné stránky, které končí solidním trapasem. Znám historku nevidomého, který ucítil u řezníka známou vůni, chytil osobu vedle sebe za zadek a povídá: „Miláčku, nekoupíš mi tu jitrnici?“
Dotyčná pravila s ledovým klidem: „Promiňte, já nejsem vaše žena a mám štěstí, že tu není můj přítel.“ Manželka se naštěstí ozvala od vedlejšího pultu: „Pojď sem, já už ti ji koupila!“
🎯 Závěr: Už nás nelitujte
My to „dáváme“, protože chceme žít. Je to o technologiích, o cviku a o tom, že se prostě ráno vzbudíte a jdete dál.
Příště, až mě potkáte, klidně řekněte, že jsem frajer – ale tím to končí. Berte nás jako lidi, kteří prostě jen fungují v jiném operačním systému.